Flákání a občas nějaká ta práce...

Na mě docela nezvyklé, ale je pondělí, půl sedmé ráno, a já už sedím za volantem a pomalu se plahočím k Šumperku. Vedoucí mi v neděli večer popsal cestu na nakládku, a tak z hlavní silnice odbočuju do zasněžené uličky a po 300m dokloužu k nově postavené budově, vedle které stojí 3 velké obytné buňky a jedna menší. Porozhlédnu se okolo a mezitím přijíždí jeřáb. S jeřábníkem uděláme plán práce a začínáme. Na první točku nakládáme malou a velkou buňku. Jeřábní nechává jeřáb na stavbě a letíme na firmu. Tam mě zase jiným jeřábem složí a valíme zpět na stavbu. Roztáhnu návěs na o 2m, dopředu mi naloží lehkou buňku a dozadu těžkou, ta má ale jiné místo vykládky. Těžká buňka v zadu na návěsu by dělala neplechu, tak hlásím, že ji sundáme a odvezeme potom. A tak teda jo, než mít nějaký průser, tak to ji tu radši necháme. Opět jeřábník semnou na firmu, tma mě složí a zpět. Naložíme těžkou buňku, jeřábník smotá jeřáb a jedeme do Lázní Velké Losiny, kde firma provádí jakési stavební úpravy. Do areálu vjíždíme zadní cestou, která je řádně zasněžená, ale prohrnutá. Jeřábník s Tatrou odbočuje na úzkou cestu, jedno kolo v trávě, druhé v příkopě, ale je to Tatra, tak nemá problém. Já pokračuju rovně a zastavuju opodál. Skládat budeme přes plot, jen je otázka, jak dostat jeřáb k plotu, když všude okolo stojí auta. Jeden zedník povídá, ať přijedu po té polňačce k jeřábu, že tam kamiony normálně jezdí. Těžko hochu, hned na začátku se musí odbočit mezi dva stromy vzdálené od sebe 3m a když krátká Tatra jela přes příkopu, tak já se tam určitě nevlezu. Chytrák teda odejde a my s jeřábníkem vymýšlíme, jak na to. Jsme klucí chytří, tak za 10 minut už se buňka houpe ve vzduchu. Teď nastává ten okamžik, kdy se těžká buňka obrací nad střechama osobních aut, které parkují u plotu. Já s obdivem a z dálky sleduju, jeřábník ani nedýchá. Buňka hladce dopadá na zem, mimo aut. Všichni si oddechnem, já pouklízím kurty a valím pryč. Kousek od Litovle na mě čeká strojník s jeho harvetorem. Oproti těm, co se normálně vozí, tohle je drobek, ale nevadí. Chlapík má v autě manželku i se svištěm, až později se dozvídám, že manžel pracuje s harvestorem, manžel vyváží dřevo vyvážečkou a dítě? Dítě samozřejmě chodí do školy ;) ... Nahodím řetězy, pár kurtů a letíme kousek za Šternberk. Tam na autobusové zastávce složíme a já mažu na firmu. Pestrý den to byl. 

Dopoledne dostávám zprávu, že ve 14h se mám dostavit na nakládku. O hodinu dřív se poflakuju po firmě a přijde další zpráva, že nakládka je o hodinu posunutá. Prima, ještě čas i na kafe. Mezitím přijíždí kolega a prý, jestli jej hodím domů. Má to domů cca 15km, ale já neměl čas, tak sem jej vzal sebou na nakládku. Místo 20 minut v autobuse strávil 3h semnou, hehe... i pěšky by byl doma dřív... Když přijedeme na nakládku, holandský kolega už má naložený drtič a zrovna ho váží. Zvědavě sem naběhl do místa dění, koukám, na digitální váhu, jak tam naskakují docela vysoké čísla. Výsledek vážení mě ovšem docela dostal. Na vážním lístku se píše 75t a nějaké drobné kila. Od váhy mířím ke kabině Volva, podívat se, jak silný agregát to bude tahat. Po přečtení čísla 700 (počet koní pod „kapotou“) trochu závidím, že mám o 200 koní míň. V tom holandský kolega leze z kabiny a jde si pokecat. I s mou chabou angličtinou si něco málo povíme, ale já se po chvíli musím rozloučit, protože mám docela naspěch. Holanďan popojede, já zaparkuju za něj, rozložím podval a jdu hledat svou mašinu. Vzadu na place vidím nějaký stroj, tak jej obejdu, ale vrátný povídá, že tohle není ten můj. Jak kdyby to nebylo jedno, když vypadaj všechny stejně. Můj je na dílně a něco se dodělává. Za 10 minut už se sune ven. V rychlosti jej naložím, svážu a upaluju na pumpu, poté vyhodit kolegu doma a konečně hurá na západ. Po velmi dlouhé době jedu už dobře známou trasu Praha – Lovosice - Ústí n. L. - Petrovice. Cestu si pamatuju dobře, nikde nebloudím. Jen při stoupání z Ústí mě překvapil sníh na silnici. Tedy mě ani moc ne, spíš silničáře. Do půlky kopce pohoda, sunu se cca 40kmh, levý pruh zasněžený, ale pravý je vysolený. Čím výš jsem, tím víc je zasypaný i můj pruh. Na kopci za tunely trochu sibiř, foukal silný vítr, oba pruhy lehce zasněžené. Chvíli sem dojel menší náklaďák, s kterým vítr házel z pruhu do pruhu. Borec potom najel tak napůl do odstavného pruhu a pomalu pokračoval dál. Já najel do levého pruhu, protlítl kolem něj a hurá do Němec. Bylo chvíli před půlnocí, já už toho měl ale plné kecky, tak na první pumpu, vyčůrat a spát.

V 10h pokračuju dál po staronové trase přes Lipsko, Magdeburg, Hannover a Osnabrück až do města Münster, který byl cíl mé cesty. Na dálnici občas svítí sluníčko, občas sněží, občas mrholí. Čuměl sem, když sem dělal 45 minut pauzu na jakési pumpě, tak po parkovišti lítal silničář a sypal nejenom cesty, po kterých se jezdí, ale taky projížděl mezi zaparkovanými kamiony a sypal sůl na parkovací místa, abychom při odjíždění či parkování nezpůsobili nějaké problémy, za to klobouk dolů, to sem ještě neviděl. Místo vykládky už sem před pár dny našel na mapě, čili jedu na jisto. Na začátku placu samá sklápěčka, bagr, tak pokračuju dál a hledám hromadu hlíny, u které bych složil ten můj drtič. Na konci pozemku byla velká skládka stavebního materiálu, hromada vedle hromady, tak tady jim to shodím. Než se obleču a vysoukám, začly padat kroupy. Sníh by mi nevadil, ale ty kroupy byly nic moc. Ve stejnou chvíli přišel i nějaký vedoucí, podepsal papíry a začal mi pomáhat s nájezdy, řetězy a tak. To už kroupy ustaly, jen na zemi jich bylo cca 3cm, takže v mých „pracovních“ botaskách slušná potopa. Vykládka drtiče byla na dvě minuty, hrk hrk a už sem předával ovladač vedoucí a ten to odvezl kamsi k hromadě. Já pouklízel, skočil za volant, převlékl promočené ponožky a pokračoval směrem z nakládce. Za 9h jízdy sem vpohodě stihl dojet kousek pod město Kassel, sice pěkny, ale protože už bylo cca 21h a parkoviště narvané k prasknutí, nebylo kde odstavit auto. Prásknul jsem to doprořed uličky tak, aby mě šlo objet a šel se pěšky podívat, jak to vypadá s místem vepředu. Sotva udělám 10 kroků, huláká na mě polák z opodál stojící Dafu, že dodělá 10 minut pauzy a pojede pryč. Poděkuji, zamávám, počkám, přeparkuju, pojím, usnu.

Ráno za okny milé překvapení, nacukrovala malá vrstva sněhu, ovšem nic hrozného, dalo se po tom jet klasicky 85 kopec nekopec. Chvíli po sedmé hodině ranní přijíždím na už známou nakládku. Byl jsem tu před 14ti dny a odjel s nepořízenou. Ano, mluvím o nakládce bagru Fuchs. Otočím se na place, rozhlížím se, ale nikde nikdo. Naběhnu do haly, chytnu prvního destaře a povídám, že chci naložit tamteho Fuchse. Destař zahlásil warten, vytáhl telefon z kapsy a někam volal. Prý mám jít do auta a počkat tam. Za 5 minut přišel mě známí člověk, ten, který mi minule řekl, že bez povolení mě nenaloží. Pozdravíme se, hned mu do ruky nacpu povolení a on študuje. Trasa vpořádku, adresy také, registrační značky také, tak si prý můžu naložit. Povídám, že já s tím neumím, ať do toho někdo skočí a najede s tím sám. Tak prý jo. Nachystám nájezdy, kdosi nahrne s Fuchsem na podval a máme skoro hotovo. Mezitím přijela doprovodná dodávka. Auto sice s německou SPZ, avšak za volantem Martin někde od Liberce. Ten hned změří výšku a jde něco vyřizovat do auta. Já mezitím řeším problém s příliš dlouhým ramenem. Po chvíli se Martin opět vrátil a díky jeho perfektní němčině machmani zjistili, že část ramena se musí demontovat. Za 10 minut bylo hotovo, já to jen svázal a můžem vyrážet. Mám cca 2,7m na šířku a 18m na délku. (v povolení max rozměry 3m na šířku a 18,4m na délku) Většinou to bývá tak, že na obyčejné silnici jede první doprovodné vozidlo a kus za ním nadměrný náklad. My máme v povolení napsané něco jiného, Martin musí jet zamnou. Ale i tak to jde, 30km cesty za námi a blížíme se do velkého města. Martin mezitím zkontaktoval místní policii, která nám musí asistovat při průjezdu pod zdejším mostem. Z vysílačky se dozvídám „oni na nás budou čekat někde v tom městě, prej je nemůžeme přehlédnout“. Na křižovatce odbočím doprava a sotva se rozjedu, už opodál vidím, jak přes silnici stojí policejní auto s puštěnými majáky. Poslušně zastavím za nimi. Z auta vystoupí policistka a šine si to zamnout. Pěkně se s úsměvem pozdravíme, ona si vezme povolení a něco na mě začne mluvit. Odpovídám, že německy nemluvím, že musí za kolegou, co mě doprovází. Následuji ji k dodávce, s Martinem asi 2 minuty mluví, policistka mi pak vrátí povolení a jde do auta, ptám se Martina, o čem mluvili a ten jen odpoví „prý máme jet za něma“. Tak vyrážím, chvíli jsem cca 50m v závěsu, jenže policejní auto z ničeho nic prudce zrychlí a zmizí za zatáčkou. Pomalu se blížím k zatáčce, odbočuji doleva pod most vysoký cca 4,2m a tvaru půlkružnice. Za mostem vidím opět policejní auto, znovu stojí napříč a blokuje protijedoucí auta, abych mohl pomalu po prostředku projet pod mostem. Martin hlásí, že nikde to nedrhne, tak bezpečně vyjedeme a před další křižovatkou opět stojíme. Policisti se loučí a mizí pryč. Martin hlásí „na světlech prudce doprava“. Ani nedojíždím ke světlům a vidím, že odbočování bude těsné. Hoodně si nadjíždím, točím volantem a rvu se do pruhu o šířce cca 2,9m, z jedné strany zábradlí, z druhé strany osobní auta stojící na červenou, ovšem s nekompromisními řidiči, kteří místo aby popojeli o 20cm dál, to se radši budou koukat, jak jim skoro trhám zrcátka z aut. Naštěstí to vyšlo, i tuhle nebezpečnou situace ve spolupráci s Martinem zvládáme a přes malý kruháč, prudký kopec a úzkou cestu se dostáváme až na dálnici. Martin se v tu chvíli loučí a ujíždí domů. Mě začíná boj o čas, protože je 11h dopoledne, já to mám na hranice cca 4,5h a od 15ti hodin je v pátek v Německu zákaz jízdy pro nadměrné náklady. Naladím tempomat na 85kmh a poďme, nějak to dopadne. No, s trochou štěstí v 15:30 opuštím Německo. Setřu pot z čela, ale dlouho mi to nevydrží. Ústí nad Labem jsou hnedle za sebou dva mostky, oba mají napsáno výšku 4,2m, ale u nás tomu často neveřím. Pootevřu okénko a pomalu podjíždím. Nic se neozývá, tak letím přes Lovosice na Prahu a dál na Hradec. Čas je neúprosný, blíží se denní limit, tak brzdím na 35km dálnice D11, na pumpě OMV a dělám pauzu, zbytek dojedu v sobotu.

Ve 5 vyspaný, obcházím auto a zepředu se mi něco nezdá. Koukám, přemýšlím a cvak, vidím! Nad oknem se mi odloul nápis firmy. Beru telefon do ruky a podle fotek zjišťuju, že sem si toho všiml až po 4 dnech. Něvěřícně kroutím hlavou a radši odjíždím. Čím víc se blížím k Mohelnici, tím je okolo silnice víc sněhu. Už od Svitav mluvím přes vysílačku s kolegou, který jede do Zábřeha a polemizujeme, jestli to mám vzít zkratkou s tím, že tam je ostrej krpál a nebo zvolit delší trasu a ještě s mýtem. V Mohelnici už bylo míň sněhu, tak se rozhodnu lehce zariskovat a vezmu to zkratkou přes krpál. Ojé, hned po odbočení z hlavní zjišťuji, že to asi nebyl úplně správnej krok. Po pár metrech na silnici led, auto klouže od kraje ke kraji, víc jak 50 si netroufnu. Klikatou vesnici jménem Lukavice projíždím velice divoce, ikdyž jedu sotva 30, tak musím sakra kroutit volantem, abych aspoň tak nějak držel směr, kterým bych rád jel. V půli cesty, v jedné zatáčce s dvěma hrby se proti mně vyřítí pickup a docela upaluje. Já v rámci možností co nejvíc na kraji a pickup mě míjí jen o pár centimetrů. Jestli to takhle bude i dál, tak to otáčím a jedu jinudy. Naštěstí po 5ti kilometrech sem objevil mokrý asfalt, ještěže že tak. Zbytek cesty už vpohodě, o půl osmé ráno odstavuju kamion na firmě a snídám už doma v obyváku.

...další týden...

Od soboty mě nahání šéf, že je potřeba druhý řidič, protože v pondělí odpoledne poletíme rychlostí světla do Antwerp, abychom stihli doručit stroj, který musí v úterý odpoledne odplouvat. Celé pondělí sedím víceméně jen u telefonu a čekám, co se bude dít. A nic se neděje, se strojem je jakýsi problém a přeprava se odkládá na neurčito.

V úterý se tedy poflakuju po place, nejprve zajedu k pumpě, natankuju adblue, potom se 20m vyhrabávám ze sněhu od pumpy, abych to mohl odstavit, popravit osvětlení, které si nerozumí ze solí a to je vše.

Ve čtvrtek se konečně něco děje. Jsem povolán na nakládku toho mého stroje, bohužel délka přepravy vypadá nějak takhle. Z firmy na nakládku 20km, tam naložit, přejet 1km na vykládku, tam složit a 20km domů. A to se vyplatí. Na tuhle exkluzivní přepravu jsem vzal svého otce, ať se podívá, jaké stroje mi teď prochází pod rukama. Vzniklo z toho jedno méně kvalitní a krátké video, ale zatím nic lepšího nemám, až časem. Naložili jsme již zmiňovaný stroj a jelikož sem měl jen přejet ulici, nechtěl sem to nějak moc uvazovat, když to zas budu sundávat. Někdo vytušil můj úmysl a za pár minut došel vrátný, že má příkaz od někoho, že to musím zavázat 4mi řetězy, jak se to normálně dělá. Tak jo, potahal sem řetězy, přejel 1 kilometr, pak je všechny uklidil a domů, dnes už stačilo. Na vykládce vypřahnu návěs a polehku domů. Můj denní výkon činí 42km a 2,5h.

Pátek je ovšem pestřejší, když se neohlášeně blížím k firmě, volá mi šéf. Na poprvé moc nerozumím, jen sem pochytil něco takového, že z jednoho našeho auta ulítla střecha a že ji mám odvést z nějakého pole. Kozlem letím pro návěs, hodinu čekám na pokyn, který přišel ve 13h. Přijedu na místo incidentu, tam už čeká velící. K situaci, máme jednoho Dafa LF na rozvoz piva, klasická skříňová nástavba. Jenže v tento den foukal velice silný vítr, já se skoro neudržel na nohách. Vítr někudy podfoukl střechu, které to nevydržela, vyškubla se ze šroubů a spadla vedle auta, naštěstí do pole. Auto odjelo do servisu, ale těžká střecha cca 10m od auta. Zapojím zmrzlý mozek, vymyslím plán a šéf souhlasí. Přivážeme střechu, kurtu protáhneme okem v podvalu a druhý konec zaháčíme šéfovi za jeho Dácii. A jak to pěkně funguje, po pár minutách je střecha metr od podvalníku. V tu chvíli se objevili kluci, co jezdí s tím pivařem, tak jsme drapli střechu do ruk, nahodili na podval a bylo vyhráno. Teda pro ně. Já skočím za volant, chytnu za klíček, a motor se ani neotočil. Protože stojím v protisměru, tak krom výstražných světel mám zapnuté i majáky a kvůli tomu musím mít zaplý klíček do druhé polohy. A to Daf nemile nese, v teple vydrží 3h se zapnutym klíčkem, v zimě nevydrží ani hodinu. Něco podobného se mi stalo v Praze při nakládce železa, jak už sem kdysi psal. Jak sem většinou klidný člověk, tak nadávám tak hlasitě, že se otáčí lidé i v okolo jedoucích autech. Šéf vymyslel, že pojede na firmu pro startovací stanici na osobní auta. To je sice pěkny, ale než se vrátí zpět, tak bude hodina pryč. Mám plán B. Pokouším se zastavit okolo jedoucího kolegu z TQM Opava. Borec/blbec nereaguje na moje mávání a jakoby nic prosviští okolo. Dalších 5 minut žádnej kamion. Konečně se blíží Volvo se sklápěcím návěsem z firmy Stavby|Stavebniny u Komína. Řidič je pohodový kluk se snahou mi pomoct. Navedu jej vedle sebe, propojím jeho auto s mým pomocí ABS kabelu, který normálně spojuje tahač a návěs a čekáme, kecáme. Během 3 minut, co jsme zablokovali celou silnici, se na obou stranách vytvořila kolona cca 20 aut, ale nikdo si nedovolil vylést z auta nebo zatroubit. Odpojím kabel, chytnu za klíček a Daf ožil. Z kastli vytahuju jednoho Budvara a předávám se slovy „moc Ti děkuju, dnes si mě zachránil“... Takže, kolego, jestli to náhodou čteš, ještě jednou velké díky, jak sem se přesvědčil, né každej je ochoten v případě problémů nějak pomoct. Poté sem stál před autem a děkovně mávl na všech 20 řidičů, nekteří s úsměvem pokynuli zpět, jiní mě ingnorovali. Následovala rychlovka, odvést střechu do servisu, tam ju shodit, nasadit řetízky na kolo, vycouvat z placu, sundat řetízky a domů.

...další týden...

Takové typické pondělí, do práce na 12h. Naložím si drtič, co sem jej měl nakládat minulé pondělí. No ten, kterej sem ve čtvrtek převážel, tak jej konečně můžu odvést. Na uklouzané nakládce drobný problém s najetím mašiny na podvalník, nestál sem rovně, tak mrcha pořád klouzala jakoby z nájezdu bokem dolů, ale nic, s čím bych si neporadil. Vše připravené, jen se musím dojet na jinou firmu zvážit a mohu vystřelit na západ. Tak lehké to ale nemám. Díky jiné konfiguraci náprav, než ostatní kamiony (já 2+4, ostatní 2+3) se nemůžu vyškrabat z nakládky na hlavní silnici. Po dvou marných pokusech vytahuju řetízky, nasadím je na kolo, to 2x protáhne a řetízky roztrhané. Chvíli tam bojuju, poté přijde vrátný omrknout situaci a zhodnotí, že traktor by mi asi pomohl. Sundám z mašiny jeden řetěz a čekám na traktor. Ten mě drapne, zařadí rychlost, zmáčkne plyna nic se neděje. No jo, na té cestě se nedá ani chodit, natož tahat 48t těžký kamion. Pár pokusů a už se vezeme. Mezitím přišlo z firmy pár čumílů a radílků. Jeden radílek mávl na traktoristu zrovna v tom nejhorším místě, a ten zastavil. Ptám se, proč zastavujem tady a radílek povídá, že to už vyjedu sám, že se tady hrabu naschvál a tak. To už startuju ze dveří a zvyšuju hlas. V tom mi v hlavě cvakne, že když budu mít incident s nějakym blbečkem, tak mě to v mé situaci nepomůže. Jdu teda za traktoristou a prosím jej, ať mě vytáhne na asfalt. A tak jo, na asfaltu mu poděkuju a jedu na váhu. V areálu velký plac, ale taky uježděný až až. Já se docela nadrzo otáčím a v tu chvíli mě píchne u srdce. Kamion s 29t nákladu se chová jinak, než prázdná. A tak se sunu bokem přes plac a nejsem si tak úplně jistej, jak tohle dopadne. Naštěstí nepropadám panice, pákrát potáhnu volant na správnou stranu, trochu plynu a už stojím bezpečně na váze. Máme zváženo, vracím se zpět na nakládku. Tentokrát parkuju 400m od brány, ale na mokrém asfaltě. Dobruslím na vrátnici, se beru papíry a jdu zpět. A koho to nevidím, po cestě se plahočí malý nakladač, lžíce plná štěrku a předním leze borec a rozhazuje štěrk po celé klouzačce. A najednou to jde, šašci. Počkejte, až tam pojedu příště, ten kamion zakopu tak hluboko, že celou fabriku budou moct na měsíc zavřít, protože se nikdo nedostane tam i zpět! (přeháním, ale nasrali mě) Dorazím na pumpu, lezu z auta a pumpař volá „ani nevylízej ven, vypli elektriku“. Po 10 minutách ji konečně zapli, já nalil 999 litrů a konečně můžu šněrovat. Jen krátká zastávka za Hradcem v Mekáči, na chutnou a zdravou večeři. Pár minut před půlnocí parkuju kousek za hranicema na parkovišti. Za hodinu mě ještě navštívil bývalý spolužák s pěkně osvětlenou dodávkou, radost koukat na nás dva.

Ráno pokračuju, ale celej den víceméně nuda. Občas nějaká štau, ale jinak nadoraz až 70km před Antwerpy, kde v 17h odstavuju.

Zbývá mi těch 70km a v 7 ráno chci být na vykládce, čili v 5:50 vyrážím. Před Antwerpama tradičně drobné držení ale jak sem řekl, v 7:01 jsem na vykládce. S kyselou paní za okýnkem vyřídím papíry, od kanceláří přejedu na 2km molo, tam to shodím a nastane komedie. Většinou si fotím stroje na vykládkách, kdyby měl někdo nějaké kecy, že sem to dovezl poškozené nebo tak. Tady se to ale asi nesmí, takže jak sem vytasil telefon, tak v tu chvíli na mě řve z vrátnice nějakej člověk. Tak se omlouvám, tohle tamto, jenže on je neúprosný, prý sem na kamerách a je to problém. Pak vleze zpět na vrátnici a nic se neděje. Sednu do auta a jedu k vrátnici. Dálkově ovládanou bránu ovládá zrovna ten člověk. A že mi dal, před bránou mě nechal vydusit 5 minut. V hlavě myšlenky, jak dostanu pokutu, nebo zákaz do areálu nebo něco jiného. Opravdu až po 5 minutách nervů se brána otvírá, já projíždím a děkuju, že se to snad obešlo bez dalších komplikací. Uvidíme časem, jestli se tam ještě ukážu. Je 9 ráno, zpátečka žádná, tak upaluju přes Venlo, Dortmund a Kassel až na Rohnetal, jediná pumpa na dálnici A38. Už u Kasselu sem se ve vysílačce doslechl, že dálnici je někde předemnou uzavřená. Nemilá zpráva, kór, když mám cestu domů spočítanou víceméně na minuty. Naštěstí nehoda a uzavírka byla až za tou pumpou, což už mě nemuselo trápit. V 17h lezu do peřin, to byla pěkná středa.

Původně sem chtěl pospat až do rána, není kam spěchat, spát se mi nechtělo, tak v 1h razím dál. V noci pohoda, pořád na doraz, kilometry skáčou. Sjedu z dálnice na parkingu vidím stát kolegu, tak to smotám za ním. Ten ovšem přijel pozdě v noci, tak jej nechci budit, když má před sebou ještě dlouho cestu. Na hodinu zalehnu a poté pokračuju dál. Po Německu vyprašuju jak kdybych to ukradl, po Česku ještě víc. Ale je tma, provoz skoro žádný, tak se dá. Někteří kolegové i uhýbají a pouštějí pomocí blinkru, tak těm díky. A když něco udělá něco pro mě, tak já v dobré náladě dělám něco pro ostatní, jak se můžete přesvědčit na videu níž. Přes Hradec proletím, aby mi to vyšlo do 4,5h jízdy až domů, ovšem marně, chybí mi 10 minut, tak dělám 45 minut pauzu v Mohelnici, 20km od firmy. Ale tak proč ne, poležím, a pokračuju k nám do dědiny, tam v JZD odpojím návěs, který dostane nový kastl. Poté vlítnu na firmu, drobet pouklízím a ve čtvrtek v 11h mi začíná víkend :)